Smrt čeká všude...

23. listopadu 2013 v 15:11 | Petule =D |  Zápisníček
V průběhu posledního roku jsem neměla téměř sebemenší důvod sem psát. Byla jsem tak šťastná. Když jsem ho poznala tak jsem si ani neuvědomila, kolik mi toho dal. Přinesl mi klid do duše, mír do srdce a lásku do života. Ukázal mi, jak se dá prožít život s úsměvem. Jaké je to mít vlastní "rodinu", ikdyž jsme byli jen dva. Dal mi zázemí a oporu, které jsem dlouhou dobu hledala. Dal mi důvod žít. Je zvláštní, jak jeden den, může naprosto změnit život.


Můj život se změnil dnem, kdy jsem ho poznala, a dnem kdy odešel. Kéž by jen odešel za jinou, ale on odešel nadobro. Umřel v tom našem malém kolejním pokoji bez varování... Večer jsem unavená usnula hrozně brzy. Kéž bych tu noc byla s ním vzhůru a mohla si užít alespoň poslední chvíle s ním. Zabránit všemu. Bohužel čas vrátit zpět nejde. Nejradši jsem spala u něj na hrudníku, on mě objímal ručkou. Jenže tohle ráno už nevstal. Začal se jen neskutečně třást... když jsemr rozsvítila světlo, už neměl zdravou barvu. Jeho obličej hrál fialovou, modrou i červenou barvou. Nedokázala jsem ani racionálně přemýšlet, jediné čeho jsem byla schopná je doběhnout na vrátnici, a kolejbába zavolala sanitku. Snažila jsem se najít pomoc na pokojích kolem. Nikde nikdo nebyl. Dycky tam někdo je, jen tentokrát nikdo. Paní mu dávala první pomoc a já musela běžet ven a dovést doktory.

Byla to šílená věčnost, čekat na ně. Dívat se do rozvícenýho okna a nevědět, co se tam děje. Jestli ještě žije, člověk, na kterým mi záleží nejvíc. Nemoci tam být s ním. Pak přijeli, začali s ním něco dělat. A já se uklidnila, říkám, že to bude přeci dobrý, už tu má pomoc. Už je určitě stabilizován, jen se o něj starají, ale ne. Oni ho přes hodinu a půl jen oživovali. Já vím, že kdyby mohl vrátil by se zpátky. Nikdy by tu nechtěl něchat rodiče, ségru, babičku s dědama ani mě ... ale jeho srdíčko už nemohlo, bylo příliš slabé. Měl celý život před sebou. 21 let tu všem ostatním pomáhal, dělal jejich dny štasnější. Vždycky mi pomohl, když jsem potřebovala a pak jednou potřeboval pomoc on - nezvládla jsem to. Nebyla jsem s ním ani když naposledy vydechl.

Nestačila jsem mu říct, jak ho miluju, jak je mi celým světem. Teď to bude v neděli přesně 14 dní od jeho smrti. Všechno je tam šíleně prázdný. Neskutečně mi chybí. Jsem prázdná... nedokážu v sobě identifikovat jediný pocit.

Dlouhou dobu mi dělalo problém vůbec brečet. Nešlo to. Nemohla jsem. Ani teď se stále odmítám smířit s tím, že už se nevrátí. Nepřijde mi sms, nebudeme si volat na skypu, nebudeme spolu bydlet na koleji, chodit do školy. Neobejme mě, nepolíbí mě... V pátek 8.11 jsme slavili výročí, rok spolu. A nedopadlo nejlépe. Nikdy jsem se nehádali, že by jsme na sebe křičeli, pouze jsme vedli dialog, ale i tak... Z jeho úst vyšla slova: " Zklamal jsem tě, myslel jsem, že dokážu být lepší než ostatní... " Bál se, aby o mě nepřišel. Já doufám, že tu blbost jsem z jeho hlavy vyhnala. Že mi věřil, když jsem mu říkala, že mě nezklamal, že ho miluju... Sobota se nám vydařila...relativně...

Chodím na brigádu, spíše chodila od pěti ráno... a když jsem v děvět přišla. Seděl na židli, plný úzkosti... Nebyl to on, prý se probudil v křeči a nemohl dýchat. Tak jsme si lehli pustili filma přivinuli se k sobě... říkala jsem mu, že to není normální, že by měl zajít k doktorovi, ale ani netuším, co mi odpověděl. Ptala jsem se mu, jak mu je... pak už vypadal, že mu nic není. Byli jsme na procházce na výhlídce a nahradili jsme si pátek. Byli jsme celý den spolu. Večer sledovali Stardance a hádali se jaký pár dostane kolik bodů. Domlouvali jsem se, že další týden si zavoláme na skypu a budeme se dohadovat znovu... Byl úsměvavej... ještě než jsme ulehli tak cvičil... usla jsem příšliš brzo... a ráno už se nevzbudil.. nebo možná jen nachvíli... v bolesti... umíral...

Netuším, co mám dělat.... jak se mám chovat, čemu mám věřit. Odešel mi 10.11 kolem půl sedmé ráno... Myslela jsem, že po pohřbu se s tím dokážu nějak smířit, když né po pohřbu tak až přijde pitevní zpráva, co to bylo. Ale ani teď když vím, že to bylo akutní selhání srdce, že měl nateklé plíce...a bůh ví, co ještě... žádná z těchto informací mi nepomáhá.

Nic z toho m nevrátí jeho úsměv, jeho oči plné života, jeho bezstarostnost, prostě jeho.

Doufám, že jsi věděl lásko, jak moc tě miluju.

Každý den od toho dne je tak prázdný. Žádná sms, žádná zpráva na facebooku, na pokoji na mě nikdo nemluví. Směje se na mě pouze z fotky. Ve videu mi řekne: " My se máme rádi... ", ale to nenahradí nic z toho co bylo...

Navíc mi přijde, jako by ho všichni vymazali ze světa. Škola ukončila jeho studium bez mrknutí oka. Už když zadáte do systému tam nikdo takový neexistuje. Jeho parte z kolejí zmizelo v den pohřbu. Nikdo už neví, že tam bydlel, že tam byl... Dokonce i jeho facebook chtějí časem zrušit. A mě přijde, že je to jediná věc, která dokazuje, že tu byl. Jediná známka, že tu byl... Lidi zapomněli, co se stalo hrozně rychle...

Tohle není žádná spravedlnost, co se děje... Proč on, proč né nějaký grázl...

Nenávidím se, že jsem mu nedokázala pomoc... že jsem ho nedostala v sobotu k doktorovi, že jsem to víc neřešila... mohlo být všechno jinak, mohl tu být stále semnou...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Teeda Teeda | Web | 1. února 2014 v 0:02 | Reagovat

Páni. Tak já úplně nevím, co na to napsat. Snad jen, že všechny životní zvraty (a ztráty) mají svůj důvod a je to něco, s čím my nehneme, něco většího, co nás přesahuje. Přeju, ať se zotavuješ, život jde dál a... jsi spokojená. Když tě má někdo rád, tak nechce abys byla nešťastná. Je dobrý na to myslet.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama