Smrt součást života

5. prosince 2013 v 22:48 | Petule |  Zápisníček
Nikdy mi nepřišlo, že by smrt byla součástí mého života. Samozřejmě, že u starších se dá očekávat, ale u mladých lidé mého věku by mě to ani na okamžik nenapadlo. Ve dvaceti se neumírá. Člověk si opravdu nedokáže představit, co to obnáší, dokud se mu něco takového nestane.

10.listopadu 2013 ten den se stal osudným mému příteli. Byl naprosto zdravý. Po pitvě zjistili, že se stalo něco podobné, jako se stává sportovcům, upadnou a už nikdy nevstanou. Zradilo ho vlastní srdce - šlo o akutní zástavu srdce. Byla jsem u toho a viděla jsem, jak nejdůležitější osoba v mém životě opouští tenhle svět....



Četla jsem spousty článků a snažila se najít někoho, komu by se stalo něco podobného, kdo by mi poradil, nenašla jsem, co jsem hledala. Zjistila jsem spousty jiných informací. Vím, že smrt je začátkem něčeho dalšího, že tím život nekončí. Člověk jednou žije a má v sobě určitou energii. Když opustí tělo, nemůže se přeci jen tak vypařit. Duše člověka nezmizí. Pokračuje někam dál.

Ať mi říká, kdo chce co chce, že se s tím dokáže smířit, že bere smrt jako součást života. Na tohle se člověk nemůže připravit. Možná že jsem nikdy o smrti v našem věku neuvažovala nebrala jsem ji jako součást svého života. Odteď se všechno mění, přehodnotila jsem všechno...

Je to součást našeho každodenního života. Může k nám přijít kdykoliv. Narodili jsme se, aby jsme zemřeli. Podle mě se s ní dokáží smířit především věřící lidi. Mají víru v něco lepšího po smrti. Jsou připraveni na smrt svým způsobem. Dneska jsem s jela vlakem se spolužákem mého zesnulého přítele a on je věřící. Řekl několik věcí, které mě donutili se zamyslet. Téměř jediný člověk od kterého mě ty jeho slova zvláštní způsobem pohladily na duši. Byl to jeho pohled na věc. Opravdu mě to nutí přemýšlet.

Já se sama neodokážu s touhle událostí smířit. Nemůžu řádně spát, jíst, fungovat... Občas je to dobré a jindy je to až nesnesitelné. Vím, že je to teprve 25 dní, ale i tak mi stále přijde, že se z té noční můry mohu probudit a on tu bude. Četla jsem i názory, že netruchlíme za toho, kdo nás opustil, ale za sebe, protože nám chybí. Něco na tom bude.

Rozhodně se mi zhroutil můj svět snů a nastala krutá realita. Život je prostě boj a nevíme, kdy skončí. Je těžké najíst smysl života po téhle ráně, co mě zasáhla. Ráno se vyhrabat z postele je občas nadlidský úkon. Straním se lidí ikdyž vlastně sama být nechci, ale uvntiř mě jsem sama. Netěším mě naprosto nic... Jediné co dokážu je plakat, když jsem sama. Vzpomínat na to, jak úžasné to bylo. Jak dokonalý byl.

Vím, že musím nějaký způsobem změnit svůj život. Začít znovu. Objevit smysl svého života. Nemrhat hodinami, které mi zbývají, ale není to tak lehké. Nenapadá mě jediná věc, která by mě mohla opět nastartovat do života. Jsem zoufalá. Nikdy by nechtěl, abych brečela, on se vždycky smál. Ovšem do úsměvu mám daleko v tomhle ho bohužel zklamu.

Každopádně věřím, že se s ním jednou znovu setkám. On mi zůstane navždy v mém srci. Na to se nedá zapomenout. Bohužel jen čas dokáže ránu zmírnit... a ten mi přijde jako nekonečná věčnost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Das Das | Web | 14. prosince 2013 v 18:14 | Reagovat

Nedokážu si představit, co bych v Tvé situaci dělala. Proto Ti těžko poskytnu slova útěchy.. Ale.. plakej. Být nešťastný, zklamaný životem je normální. Hlavně když někdo přijde o někoho blízkého je přirozené, že trvá delší čas než se zas postaví na vlastní nohy a uvidí svět jinak než pesimisticky. Přeju aby bylo lépe. :) Lidé neumírají úplně, v našich srdcích zůstávají navždy.

2 Amelie Amelie | Web | 12. února 2014 v 22:33 | Reagovat

[1]: Das to moc hezky napsala. Člověk ví, že existuje smrt, ale u tak mladého člověka si to nepřipouští. Můj táta zemřel ve 45 letech a já jsem málem zemřela ve 35 letech. Dostala jsem druhou šanci a jsem za ni ráda. Ale vím, jak těžce to nesla moje mamka a moje babička, nikdo si nechce přiznat, že by mohl zemřít mladý, relativně zdravý člověk.  Posílám ti sílu, tiché objetí a  přeju, abys ten šok brzy překonala a vzpomínala na něj s láskou a vděčností. Bolet to bude pořád, ale s přibývajícím časem méně. Drž se! Jsi skvělá, zvládneš to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama