Kdo neprožije, nepochopí.

30. ledna 2014 v 22:29 | Petule =D |  Zápisníček
Kdo neprožije, nepochopí. Nevím, opravdu nevím, jak to mám zvládnout. Snažím se, hodně se snažím. Svolila jsem, že budu mít spolubydlící, svolila jsem, že půjdu na ples naší školy, že uspořádám kamarádům oslavu narozenin a návratu z Erasmu. Vnitřně se ovšem vůbec nedokážu kontrolovat. Nikdy nevím, kdy propuknu v pláč, co mě dostane. Ať už je to prohlášení kamaráda: "Musí tam být hodně masa, takovej steaček či uzený". Takhle nějak by to pravil i přítel. Nebo všichni chodí a dávají zkoušku z Terma, která je u nich hodně náročná, mluví se o ní, připravují se na ni. A mě to připomíná jeho, protože z ní měl sám strach. Nebo dneska jsem šla s kamarádkou v Brně do Vaňkovky… a tam jsem s ním byla téměř naposled. Byli jsme i ve stejném obchodu. Jak mám jít na diskotéku či ples, aniž bych nemyslela na něj, protože jsem chodila všude s ním. Bavit se bez něj? Je skoro až hřích.



Přijedu na kolej a dole mě čeká paní, která mi ho pomáhala zachraňovat, že u nás na koleji už pracovat nebude a že semnou potřebuje mluvit. Tak jí říkám, ať mi to tedy řekne rovnou, jakoby záleželo na tom, kdy semnou potřebuje mluvit. A ona začne s tím, že co jsme dělali, že jsme nezavolali záchranku dříve. Tak asi jsme spali. Že jí nejde do hlavy, že mě jako první věc nenapadlo volat záchranku, což si už tak sama vyčítám, ale měla jsem v hlavě vygumováno, byla jsem v hrozném šoku. Není to omluva, ale musím s tím faktem žít do konce života, že jsem ho nedokázala zachránit, reagovat realisticky.

Dál že to byl nádherný chlapec, že když ho tam uviděla bezvládně ležet, že si řekla, jak je nádherný. Ano, je a i byl nádherný. Že byla naštvaná, že jsem se odstěhovala z pokoje, kde umřel, že mi to taky chtěla dát pěkně najevo. Jenže já jsem se sama po pár dnech rozhodla, že nemůžu být na pokoji s tou holkou, co mě přidělili, tak jsem se na ten samý pokoj vrátila.

Řekla mi i spousty jiných věcí, že musím najít klid v duši a že doufá, že si také někoho najdu a nezůstanu sama do konce života. Ano, všechny různé rady… a já z vděčnosti, že mi pomohla v záchraně mého pokladu, stála a poslouchala. Ničí mě to všechno. Pohlcuje mě to, ikdyž se snažím bojovat proti. Nevím kolik v sobě ještě najdu síly, protože mi přijde, že těch sil už nemám moc.

Vím, že hubnu, že do sebe moc jídla nedostanu. Začíná mi po něm být zle, ale co mám dělat. Když to prostě nejde, ikdyž bych ráda, ale nejde. Kolikrát se večer v posteli trochu modlím, abych už se nemusela probudit. Pokaždé se ale probudím znovu a znovu.

Také jedna známá, kterou znám od vidění ze školy, tak mi dneska po zkoušce, kterou jsem nedala, nechala vzkaz, že se za mě bude modlit u boha, ikdyž jí je jasné, že o něm asi těžko chci v téhle situaci něco slyšet. Takové věci mě dorážejí také.


Jak mě včera rozhodila ta kolejbába, tak jsem musela za kamarádama (přítelovi spolužáci) do hospody, když jsem přicházela tak si šuškali a mě bylo jasné, že si šuškají o mě, že si povídají něco ve stylu: "Uvidíš, ta nám tu bude zase dělat nějaký scény". Bylo mi to i potvrzeno. Byla jsem vydeptaná, ale snažila jsem se být milá a usměvavá. Přetvářka je přeci taky způsob, jak fungovat mezi lidmi. Navíc mě dostává i to, jak se za mými zády o mě bavili. Není to jen tak nějaká věc, kterou člověk lehce přejde a už se k ní nevrací.

Před Vánočníma prázdninama jsem se rozhodla, že se pořídím zakrslého králíčka, abych se měla o koho starat a měla nějaké rozptýlení. 5. Ledna jsem si pro něj jela k chovatelce do Pardubic. A co se nestalo včera mu veterinář stanovil diagnózu, že má Kokcidiózu. Nemoc na kterou umírá většina králíků. Takže Prckovi přináším smůlu také. Další kdo je v ohrožení života. Moje osobnost prostě nosí smůlu, tomu na kom mi záleží přinesu smrt či trápení. Už nechci dál bojovat, prostě a jednoduše nemám sílu. Není mi dopřáno jediné radosti, doma je to na bodu mrazu, umřel mi člověk, který pro mě byl vším, králík netuším zda-li se z toho dostane, jsem pro všechny akorát přítěž na kterou se všichni tváří, jak rádi mě pomohou, ale za zády si říkají, jestli budu zase bulit či ne…


Nemám komu říci všechno, co bych chtěla. Ničí mě to, především v tuhle chvíli. Potřebuji vědět, že někdo tu pro mě je. Nedokážu být sama, ne po tom všem, co jsem s ním prožila. Nevím, jak to zvládnu dál. Další sebemenší rána a já nevím jestli to nebude ta poslední kapka…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Das Das | Web | 1. února 2014 v 12:25 | Reagovat

Držím palce, aby se králíček uzdravil..
Achjo, hrozně mě mrzí že prožíváš tak těžké období života a doufám, že se z toho dostaneš. Možná by nebyla od věci odborná pomoct, co jsme tak četla tak hodně lidí si myslí, že se nedokáže psychologovi otevřít, ale nakonec jsou sami překvapení..

2 Neriah Neriah | E-mail | Web | 2. února 2014 v 13:02 | Reagovat

Právě jsem dočetla všechny články o tvém trápení. Až děsivě mi to připomnělo situaci téměř před dvěma lety, kdy na intru zemřel můj kamarád, který byl jako můj bratr, jako dvojče. Tehdy ho našla jeho přítelkyně čtyři hodiny po jeho smrti v posteli. Bylo mu devatenáct. Dobu poté mám jako v mlze, vzpomínky se mi pletou dohromady a nemůžu si nic moc vybavit. Každopádně jsem s jeho přítelkyní trávila spoustu času, jenom my dvě jsme spolu dokázaly sdílet bolest nad jeho ztrátou. Jenom my dvě jsme ho znaly tak moc, jenom nám dvěma byl kromě jeho rodiny tak blízký. Oběma nám to pomáhalo, a je mi líto, že tu bolest taky nemůžeš s někým takhle sdílet.
Tobě říkají, že nejsi jediná, komu někdo umřel, mně zase tvrdili, že jsem s tím měla počítat, protože byl vážně nemocný. Obojí je podpora k ničemu, vážně. Takhle racionálně to ale může vidět jen ten, pro koho ten člověk nic neznamenal.
Ty rozhodně máš právo na truchlení, máš právo si ten smutek prožít, protože kdybys ho zadusila v sobě, bylo by to špatně. Lidi bohužel zapomínají brzy, taky mě rozčilovalo, jak se všichni veselili a to už v den, kdy zemřel. Tehdy jsem nečekala, že když s nima půjdeme do hospody, kde jsme chtěly aspoň na chvíli vypadnout z té tísnivé atmosféry na intru, všichni se budou smát a radovat se, jako by se nic nestalo. Musely jsme obě utéct pryč.
Člověk ostatním nemůže vyčítat, že se netrápí tolik, ovšem jejich netaktnost je často až zarážející.

A tvoje osobnost rozhodně nepřináší smrt a trápení! Chápu, že ti to tak může teď připadat, ale rozhodně je to nesmysl!
Nebudu ti psát, že čas zhojí všechny rány, protože to nejspíš teď ani slyšet nechceš a už vůbec si to neumíš představit. Ale přeju ti, ať máš dostatek sil na následující dny a týdny, ať máš sílu dál bojovat, i když si teď třeba myslíš, že není proč. Myslím na tebe! Vím, není to moc, a kdyby to šlo, udělala bych toho mnohem víc. Drž se!

3 Amelie Amelie | Web | 12. února 2014 v 22:14 | Reagovat

Jen se vypovídej. je dobře to někomu říct, nebýt na to sama, svěřit se...A určitě nikomu nepřinášíš neštěstí ani trápení. Posílám sílu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama