3. měsíce

9. února 2014 v 23:11 | Petule =D |  Zápisníček
Čas běží opravdu nezastavitelným tempem... Zítra to budou přesně tři měsíce, co mi odešel. Už tři měsíce jsem vdova. Všechny ty pocity jsou opravdu zvláštní. Moje nálada je těžce na stupni 0. Myslím na něj stále a stále přemýšlím o tom, co jsem mohla udělat jinak, jaké by to bylo, kdyby tu byl. Co jsme dělali minulý rok touto dobou. Je hrozně těžké přijmout ut myšlenku, že už není. Odešel tak mlád. Vím, že se stále opakuji. Ovšem není to věc, která by přebolela hnedka.


Celý leden byl zkouškový - a to doslova. Chodila jsem na zkoušky a opravdu jen zkoušela. Dařilo se. Sice jsem si šíleně zhoršila průměr, ale co na tom záleží. Chybí mi jen jedna hloupá zkouška, kterou si dám příští zimní semestr. Chyběl mi tu jako podpora, ale já prostě neumím zakončit semestr jinak, že poslední zkoušku nedám. Takhle to bylo každý semestr doposud. Zřejmě moje tradice.

Lidi kolem opravdu nechtějí pochopit, začínám si zvykat. Kamarád mi psal, že prostě nikoho nezajímá, jestli budu brečet kvůli Jirkovi nebo něčemu jinýmu. Oni budou žít dál vesele bez ohledu na to, co se stalo. Buď se přizpůsobím nebo zůstanu sama. Jsou to ovšem kamarádi, když se ani kouskem duše nepozastaví za smrtí kamaráda? Copak mohou jen tak žít dál radovat se a dělat jakože se nic nestalo? Že člověk s tímhle jménem, které teď už zdobí pouze náhrobní kámen, tu někdy byl? Chápu, že pro ně je to něco jiného, ale alespoň trochu soucitu a pochopení... Mám na pokoji spolubydlící, která mě vytáčí k smrti, mám chuť jí říct, ať táhne, abych na tom pokoji mohla být sama, protože ona nedokáže nahradit jeho.

Je mi ouzko a cítím se tak šíleně opuštěná, na dně, sama... Po tomhle jsem zjistila, že lidi na které jsem spoléhala a udělal pro ně cokoliv, jsem pro ně jen přítěž a nic víc. A oni nechtějí ani pochopit či podpořit... je jim to prostě jedno... Možná jsem špatný člověk a proto nemám kamarády. Možná nejsem tak zábavná a záleží mi na škole. Nechlastám tolik a jediné co chci mít jednou v životě zázemí a člověka, který ve mě věří. To všechno jsem měla. Jiříček mi dycky říkal: " Vždyť máš mě, a já tu pro tebe dycky budu, to ti nestačím?" Bohužel už tu není.

Moje myšlenky jsou občas tak černé, že bych nejradši všechno zkoncovala... Co když mě jednou přemohou? A já už opravdu nebudu mít sílu pokračovat dál bez mé životní lásky...

Na tohle jsem narazila náhodou - je úžasná, pravdivá!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Das Das | Web | 10. února 2014 v 14:15 | Reagovat

Bolet to má a ještě bude.. kamarádi to možná přešli, ale věř, že jim taky moc chybí a určitě na něj často vzpomínají.. jen to nedávají na jevo.
Obdivuju, že jsi vůbec dokázala zkouškovým projít. A jedna nedaná zkouška? To je jak nic. :)

2 Amelie Amelie | Web | 12. února 2014 v 22:07 | Reagovat

Držím palce. Ještě je to příliš čerstvé a příliš to bolí. Máš právo někoho oplakávat a být smutná. Zde platí to jedno jediné: čas je milosrdný lékař...Drž se.

3 Neriah Neriah | E-mail | 13. února 2014 v 17:31 | Reagovat

Těm kamarádům třeba taky nějakým způsobem chybí, jen to nedávají najevo, nebo to potlačují... Ovšem jejich ignorování tvých pocitů mi přijde až zarážející. Fakt bych ti moc přála mít někoho, kdo tvým pocitům bude rozumět a nezavrhovat je. Jsou totiž naprosto přirozené. A to že ti záleží na škole, a chlastání neřadíš na první místo svých zájmů, není nic špatného, řekla bych spíš právě naopak.
Myslím na tebe.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama