Jeden zničený sen...

3. srpna 2014 v 14:04 | Petule =D |  Zápisníček
Občas si říkám jestli v mém životě má vůbec nějaká má činnost či rozhodnutí nějakou váhu. Po hodně dlouhé době jsem plná odhodlání k tomu, abych udělala další veliké životní rozhodnutím, nad kterým váhám hrozně dlouho. Chtěla bych vyjet na Erasmus, protože se schyluje k poslední příležitosti tak udělat...



Udělala jsem tedy potřebná rozhodnutí. Kamarád mě trošku popostrčil a díky němu jsem se dokázala odhodlat, že bych zkusila alespoň se přihlásit a poté i následně odjet. Vlastně jsem se pro to nadchla a pouze slovem jsem se o tom zmínila doma. Ovšem to se setkalo se velkým nesouhlasem. My ti nic platit nebudem, najdi si zemi, kde dokážeš žít pouze z peněz, které ti dají z Evropské unie. Je to zbytečné někde takhle jezdit, odjet můžeš až po dodělání školy, nebo až budeš dálkově studovat magistra a u toho pracovat. Zaznělo spousty jiných argumentů - hold moji rodiče jsou tak hodní, že mě nikdy v ničem nepodpoří, vlastně co čekám! Nepodpořili mě po smrti přítele, nepodpoří mě ani teď.

Už jen když náhodou teď jeden den jsem doma a nepracuji tak, že se mě máma ptá: " Proč tak málo pracuješ? Já myslela, že jako budeš chodit častěji. Jsi moc doma a flákáš se, peníze ti žádné nedám!" Přitom jsem v práci každý den, od rána do velmi pozdního večera a pouze pondělí a úterý mívám volné na odpočinek, ale i to je moc... Už nechci takhle žít, už na to nemám sílu. Tvářit se, že je mi dobře, že mě nebollí srdce, nesmět truchlit... navíc nesmím mít ani plány ani sny... Můžu vlastně dýchat?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fairy Tale Fairy Tale | Web | 11. srpna 2014 v 23:30 | Reagovat

Zdravím. Nominovala jsem tě do Tagu Liebster award, do kterého jsem sama byla nominovaná. Podmínky jsou na mém blogu, tak snad máš zájem a moc neotravuju :)

2 Edeal Edeal | Web | 13. srpna 2014 v 20:21 | Reagovat

Někteří rodiče moc děti nepodporují a nedodávají jim sebevědomí.
Ale je to pořád lepší, než by jsi jim byla úplně lhostejná. Kdyby to tak bylo, myslím, že by jim bylo fuk jestli pojedeš, nebo ne.
Víš, někdy se cítím stejně. Tvářím se, že mi nic není, že jsem v pohodě. Jenže nikdo nevidí pod moji slupku. Tam jsem někdy dost smutná, chtěla by jsem se vybrečet, ale to nejde... Myslím si, že ten kdo mě zná, by to do mě neřekl. Ale je to tak... přetvařuji se... Protože nechci, aby třeba někdo poznal, že mám sebevědomí na bodu mrazu a že jsem smutná. Nepozná to ani moje mamka. A taky mi pořád vyčítá, že nic nedělám, kritizuje moji práci a vůbec si neuvědomuje, že mi tím hodně podráží sebevědomí. Jo, určitě mě má ráda, hezky se o mě stará a dokonce mi uklízí pokoj, ale svoje city ke mně moc neprojevuje. A to by jsem potřebovala mnohem víc, než uklizený pokoj...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama